POŘÁDANÉ AKCE

Jak jsme se sjeli v Lošýně, aneb hurá na skládku…



Bylo tomu někdy v zimě, někde na horách, někde v Itálii, kdy nám se soudruhem Ňémou ruplo v bedně a vymysleli jsme, že bychom si rádi zalyžovali i v létě, kdy máte sníh tak maximálně v ledničce. Na léto jsme opět plánovali výpravu za delfíny do chorvatského Lošýna, nicméně cestou jste se chtěli stavit ještě v Alpách, kde jsme se chtěli trochu rozlyžovat a zakurvingovat v rakouském Kaprunu. Nicméně jak se přibližoval termín odjezdu, tak jsme Kaprun zavrhli, protože by nás to akorát pěkně zdrželo a navíc v Kaprunu nejsou žádní delfíni.

 

Pár dní před odjezdem jsme si připravili naše pekelná prkýnka, která jsme si museli trochu přizpůsobit. Konkrétně jsem si vybral přaskáče číslo pět, ze kterých jsem vydlabal vnitřek, aby se mi tam noha číslo deset vešla. Skluznice jsme se rozhodli namazat až na místě, takže mazací úpravy jsme nechali na našem servismanovi Milánkovi.

Neděle

V neděli ráno jsme to všechno naházeli do naší rolby a vyrazili směr ZNOJMO-GRAZ-MARIBOR-LJUBLJANA-RIJEKA-LOSINJ. Při prvních pár kilometrech jsme ještě přemýšleli co jsme všechno zapomněli, ale nakonec nám kreditka a plavky bohatě při pobytu stačili. Prvních 400km jsme přemýšleli jak se řekne rakousky, že jako chceme slovinskou dálniční známku. Kdyby nás někdo v autě poslouchal, myslel by si, že kolem jedou nějaký dementní dementi, kteří právě slezli ze stromů. Nakonec se nám před slovinskými hranicemi tuto známku podařilo zakoupit, vzhledem k tomu, že jsou asi na dementy, kteří mluví jenom rukama a nohama, zvyklí. Nechtěli jsme totiž riskovat tučnou pokutu, jako minulý rok, kdy jsme nejenom jeli bez známky, ale navíc jsme ještě usnuli v zatáčce.

 
Naše pekelná výbava

Přemýšlím co zábavného se nám cestou stalo. Bohužel výfuk neupadnul a benzín nám taky nedošel, takže cesta tam byla trochu nuda. Snad až na rally paříž-dakar, teda vlastně rijeka-brestova, kdy jsme jeli na prohlídku místního tunelu. Před ním jsme však museli místní kuně zaplatit 30 kund. A za tunelem však byla krásná pustina s krásnou závodní silnicí. Pak nás ovšem zchladila krásná dlouhá fronta na trajekt, u kterého se navíc nedalo platit kartou. Naštěstí nás zachránili Milošovi kuny, které nám dal na zakoupení místního chlastu. Po plavbě trajektem, nás čekalo posledních 100 ostrovních kilometrů, které jsme si užili v koloně pomalu se ploužících vozidel, z čehož jsem byl fakt odvázanej.

 

Když jsme dorazili na místo, čekali jsme že nás budou vítat zástupy slečen, s květinami v rukou, že nám budou všichni mávat a jásat, že jsme konečně tady. Nic z toho se však nekonalo, což nás trochu zklamalo. A tak nás přivítala akorát toulavá kočka a párek souložících gekonů. Nicméně bylo už lehce večer, a tak jsme usedli za stůl a začalo se hodovat. Nějak moc jsme neřešili, že bychom se taky třeba měli ubytovat. Nakonec jsem měl spočinout na pokoji s Ondrou a Markem, což mi nějak extra nevadilo, ba naopak. Alespoň jsem to měl blízko na snídani a na start ranního běhání, kterého jsem se chtěl zúčastnit. Postel mi však někdo předchozí noc rozvrzal a zválel, takže jsem si věci zatím nechal v autě, kde také už skoro bydlím. Večerní veselí bylo v režiji paní Tekylové, což ovšem mě jako vyléčenému alkoholikovi, nedělalo úplně dobře. Musel jsem moji odnaučenou závislost na alkoholu rozpít, což se mi první den moc nepovedlo, nicméně v dalších dnech se mi to již poměrně povedlo. Poměrně zajímavé bylo probuzení, kdy jsem se ocitl na pokoji plném slečen, jejichž počet se každý den měnil. To mi ale vůbec nevadilo, jenom jsem musel ze svého slovníku vypustit některá nevhodná slova, abych je nevyplašil či nevyděsil. Nakonec to však dopadlo tak, že spíše oni vyděsili mě.

Pondělí

Ráno po snídani jsme šli obhlídnout místní lyžařské terény, abychom věděli, na který vlek si máme koupit permice. Viděli jsme několik sjezdovek, bohužel žádna nevyhovovala mé představě o 10-metrové skále, pod kterou je velká hloubka. Nakonec jsme se však dohodli, že pro první den nám bude stačit molo v přístavu a vedle něj taková 5-ti metrová menší skalka, ze které jsme však museli vyhnat rybáře. Vrátili jsme se k chatě a celý nedočkaví jsme se začali rvát do přaskačů a celé lyžařské výzbroje. Hned u chaty jsme vlítli na místní silnici, na které jsme poprvé okusili pocit skluzu. Bohužel po pár metrech jsem zjistil, že moje vázání se nalézá za hranicemi jeho možností, takže jsem neustále řešil technické problémy. I přes tyto problémy se mi podařilo rozjet a dohnat, i předehnat, moje spolulyžaře a dojeli jsme až ke svahu, kde jsme si to chtěli rozdat.


Příjezd ke sjezdovce

Někdo zvolil při sjezdu po silnici klasický pluch, někdo se pokusil o kurving, ovšem nejjistější bylo píchání mezi nohama, díky němuž se člověk opravdu hodně rozjel. Na břehu sjezdovky jsme si vybrali pro první sjezdy přístavní molo. Bohužel moje prokleté vázání mě zase začalo zlobit, a tak jsem lyže za trest omlátil o zem. Věděl jsem, že musím předvést něco extrémního a tak jsem se rovnou vyhrabal na vrchol skály a připravoval se ke sjezdu. Ňéma s Vakysem si zatím dali pár skoků z mola a já stal na vrcholu a připravoval se na to. Ztratil jsem pud sebezáchovy a připravil se ke skoku. Nainstaloval jsem si hůlky do rukou, na krk jsem si vzal šnorchl, kdybych se náhodou začal topit a šel jsem do toho. Sjezdovka nebyla vůbec urolbovaná, ale za to byla pekelně kluzká, takže jsem se ani nemusel moc odrážet. Přelétnul jsem přes kameny, nabral pekelnou rychlost a zastavil se až na mořském dně.



Celovečerní film Malá mořská lyžovačka - 1. díl

Když jsem zjistil, že se začínám topit, začal jsem mávat hůlkama a kopat lyžema, abych se dostal na břeh. Bohužel to mělo opačný efekt a já se břehu začal vzdalovat. Naštěstí byla po ruce místní horská služebnice, která mě dotáhla ke břehu a já si mohl říct, přežil jsem to…Když to Marek  a Ňéma viděli, okamžitě se začali sápat na vrchol aby taky dokázali, že to dokážou…a opravdu, dokázali to. Když nám začali krvácet nohy v útulných přaskáčích, zabalili jsme to a šli předstírat, normální koupání v moři.

 

Dorazili jsme na pláž, kde jsme ihned zacouvali do stínu borovic, do domova štírů a ostatního přítulného hmyzu.


Přítulný hmyz

Věděli jsme, že opalování a válení se na pláži není nic pro nás, a tak jsme nasadili ploutve, šnorchly a neoprény a vyrazili pod mořskou hladinu. Potápění bylo dobré, ale byla mi u toho trochu zima, protože jsem neměl neoprén a zásoby tuku nechtěli nějak extra hřát. Když jsem vylezl, tak jsem se šel asi na 10 sekund opalovat. Po té jsem opět nevěděl co roupama dělat, a tak jsme hráli žertovné hry s mým opalovacím krémem, kterej pěkně brutálně stříkal. Všiml jsem si Míši, jak stojí na břehu a hází šutráky někam do moře. Zjistil jsem, že sejmula místního nadrženého serfaře a ukradla mu jeho serf. A tak mohla začít další zábavná část rozverného odpoledne. Můj nástup na serf nebyl prý úplně ideální, nicméně mě to přišlo v pohodě, i když jsem po pádu do vody jen těsně minul hlavou skálu. Ale pak jsme si to na serfu pěkně užili, nejdříve ve dvou, a pak ve třech, čtyřech a v pěti. To už však na serfu někdo přebýval…asi já…:)

 


Ne zrovna ideální nástup na serf

 

Když slunce začalo zapadat, pádili jsme s pláže na večeři, ke které už nevím co jsme měli. Nicméně po ní jsme se vydali do města. Cestou jsem podojil bankomat o 300 kuňab, což jsem ostatně vzhledem k mému vydatnému pitnému režimu musel dělat každý den. Ve městě jsme si pořádně zalízali. Já jsem lízal kokos, co lízali ostatní, to nevím. Proložili jsme to nějakým tím točeným a běželi zpět na chatu, aby nám nic neuteklo. Tam probíhalo standardní chlastání se slečnou Trpkou Švestkou a panem Metaxálem, podrobnosti si však tak nějak nevybavuji. Vlastně na něco málo si vzpomínám. Šli jsme se v noci koupat do moře a užít si tu správnou romantiku. Měsíc svítil jako blázen, takže ti kteří seděli na břehu měli slušné představení z našich bílých těl. Když mě začal pod vodou někoho ochmatávat, nejdříve jsem byl rád, ale pak jsem zjistil, že je to Ňéma, a tak jsem raději z moře utekl. Přítomné davy lidí na břehu jsme pak naházeli také do moře, aby jim to nebylo líto….

Úterý

Druhý den ráno, kdy jsem opět nestihl ranní běhání se nám počasí trochu zakabonilo, nicméně stejně jsme měli naplánován výlet na horu Ivan. Už jsem se nemohl dočkat až tam budem, protože jsem věděl, že cestou půjdeme kolem obrovské skládky, do které se soustřeďuje bordel ze všech přilehlých ostrovů. Vzal jsem si pro jistotu velký batoh, kdyby se mi náhodou něco hodilo. Cestou jsme potkali místního osla, kterého Šárka s Míšou chtěli podojit. Ovšem když mu chmátly na vemeno, tak se oslík strašně leknul a zdrhnul. A navíc to byl chlap, takže pochybuju, že by něco nadojily…ikdyž….


Běsnění na skládce

Cestou na skládku, teda vlastně ke Svatému Ivanovi jsme si krátili dlouhou cestu poslechem hudby s kazety, kterou jsme ukradli.


Troušku se nám zamotala audiokazeta

A pak to přišlo. Přišli jsme do ráje na zemi. Obrovské hromady užitečných i neužitečných věcí, nahromaděných na hromadách a všude kolem spousta lákavých předmětů, které křičeli, seber mě, vem si mě, odnes si mě….Celí nedočkaví jsme letěli k prvnímu kontejneru, který byl po okraj naplněn nejrůznějšími poklady. Jako první jsme ukořistil fotbalové hřiště i s hráči. Bohužel moje družstvo nemělo brankáře a tam jsem si musel vystačit s plyšovým zajíčkem.


Můj nový brankář

Pak jsem v kontejneru nalezl úplně úžasné dřevěné bedýnky, a kdybych měl větší batoh, určitě bych si je vzal. Musel jsem se však krotit, a šetřit prostorem, co kdybych našel něco ještě úžasnějšího. A taky že našel. Zánovní kočárek, jednomístnej, s poloterénní úpravou.


Vrh kočárem

Jak jsem ho nastartoval, ihned mi nastoupil první pasažér, kterého jsem řádně povozil.


Kam se hrabe Fiat Stilo..

Pak jsem můj nový kočár přihlásil do soutěže o hod na kontejner, kterou sem s přehledem vyhrál. Potom jsme si s Ňémou na chvíli odskočili do místní televize, kde jsme měli odvysílat další epizodu z pořadu ALLES GUTE, kde jsme si prosfištěli některá slofíčka.


ALLES GUTE

Cestě ke Svatému Ivanovi však nasadila korunu místní pneumatika, která šla poměrně dlouhou dobu s námi a některým z nás zanechala i svůj vzorek. Zkoušeli jsme různé techniky vrchu i hodu, největší úspěch však mělo vždy to, pokud jsme se s pneumatikou do někoho trefili. Cesta k vrcholu tak uběhla velmi rychle, avšak o to pomaleji pak probíhala cesta zpět. Vzali jsme to přes místní hospůdku, do které jsme dorazili poměrně velmi hladoví. Tak se nám však potvrdilo, že hlad je převlečená žízeň a pár pivek to spravilo. Odvážnější z nás si těch párů pivek dali poněkud více a zakončili je lízáním zmrzliny. Cestu zpět si úplně nepamatuji, nicméně dorazil jsem na ubikaci ve stejný čas jako lidi, kteří šli o 2 hodiny dříve a ještě se stavili na koupání v přilehlém moři.


Hlad je převlečená žízeň

Ani jsem si nevšiml, že jsem procházel kolem úžasné sjezdovky, kterou jsme objevili a další den se na ní pěkně sjeli. Večer jsme pojali jako megatotální žranici u vína, takže jsme nakoupili hromadu masa, sýrů, krevet, a dalšího všemožného žrádla. Navíc jsem po nákupu toho všeho našel utracené kuny na chodníku před konzumem, takže o to více nám to chutnalo. Při čekání na pětilitrovej demižón vína jsme ovšem všechno sežrali a kolem půlnoci se už chystali do hajan. To se však Ňéma vypotácel ze sklípku s pětilitrovým demižónem, který nám slíbil. A tak jsem najednou zapomněl na to, že jsem hrozně unavenej a že se mi chce spát a ještě spolu s Martinem a Morawou, jsme vyrazili na pláž si popovídat s demižónem. Holky se nás báli, a tak šli raději spát. Při rozhovoru s demižónem se Morawa odkutálel do moře, takže jsme na to zůstali sami dva s Martinem. Teda do té doby, než na nás nějaký ožralý pytel na břehu moře nezačal pořvávat: „pojďtéééééé sééééém“. Začal jsem hledat nějakej vhodnej kámen, abych ho umlčel. To se však nepovedlo, a tak jsme demižón zpacifikovali nakonec ve třech. Bohužel jsme pak ten pytel museli táhnout zpět na chatu, což už taková sranda nebyla, nicméně mám s tím už jistou praxi.

Středa

Vzhledem k tomu, že středa je ho tam třeba, jsme chtěli ve středu najít nějakou romantickou pláž bez lidí. Prstem na mapě jsme objevili pláž „U tří lišek“ na kterou jsme se s naší partičkou vydali auty. Dorazili jsme k místnímu vrakovišti, na kterém se některým z nás opět rozbušilo srdce. Vraky aut přímo vybízeli k nějakým těm lumpárnám, nicméně touha po moři byla v tu chvíli silnější. K pláži to bylo nějaké 2-3 kilometry pěšky, ale to nám vůbec nevadilo, vzhledem k tomu, jaký tam na nás čekal ráj. Teda doufali jsme v to, nikdy jsme tam nebyli, ale opravdu jsme ten ráj našli. Krásná zátoka, ve které bylo jenom pár kotvících lodí, jinak nikde nikdo. Hned jsem se vběhl do vody, teda chtěl jsem vběhnout. Ovšem slizký břeh zapříčinil to, že jsem do vody spíše vjel než vběhl. A pak když jsem chtěl zpět na břeh, běžel jsem dlouhou dobu na místě, než se mi podařilo z vody vyhrabat. Celý den jsme strávili v tomto ráji bez lidí. Objevili jsme krásy podmořského světa, ve kterém jsem ukořistil dary moře. Avšak potopit se do 10ti metrů, kde jsem chtěl ukořistit kořist, když v sobě máte ještě 3 litry vína nebylo úplně jednoduché, ale dal jsem to. Pak jsem kořist odevzdal krasavicím na břehu za což doufám, mi poslali alespoň pohled J. V moři bylo kromě moře také spousta různých potvůrek, a tak jsme si hráli nalechtanou s nadrženými krevetkami a místním mrzutým rakem poustevníkem. Byli jsme tak zabraní do hry, že nás málem přejela loď. Na břehu jsme objevili opět spousty užitečných věcí, které se nám ovšem nevešli do batohu, takže jsme je tam museli nechat.

 
Telefonní operatérka se pozná i v chorvatsku

 

Když jsme přijeli odpoledne na chatu, chtěli jsme ještě vyzkoušet nově objevenou sjezdovku. Byli jsme poměrně unaveni, a tak jsme ke sjezdovce jeli rolbou, která zrovna jela kolem. 40-ti metrová sjezdovka měla tu zvláštnost, že její konec byl zakončen průjezdem mezi dvěma betonovými sloupky a navíc doskok do vody byl při pravé straně lemován poměrně tvrdou a ostrou skálou.

To je ona--40ti metrová nepokořená mrcha

Takže to byl trochu hardcore, a navíc to nějak obvzlášťě nejelo. Nicméně při instalování lyží na naše bolavé nohy jsme vzbudili poměrně velkou pozornost, takže se kolem nás začali shromažďovat velké davy lidí. Kdybychom to věděli dříve, určitě bychom vybírali vstupné. Za vybrané peníze bychom alespoň mohli nakoupit nějaké ty obvazy, náplasti, nebo alespoň chlast. Sjet tento sjezd vzhledem k drsnému povrchu a dojezdu nebylo vůbec jednoduché a první pokusy skončili poměrně hustými tlamami, při kterých šlo opravdu o život. Pak se mi podařilo najít styl, kterým lze tuto sjezdovku sjet, a tak jsem si několikrát zvyšoval nájezdovou délku. Bohužel diváci nechtěli vidět ladný sjezd do vody, ale pořádný držkopád, takže jsem nebyl se svým výkonem zcela spokojen. Po sjezdech jsme lyže a přaskáče uklidili do místního kontejneru a doufáme, že na přesrok tam ještě budou a nebo z nich bude mít někdo postavený nový plot. Už teď víme, že příští rok povezeme minimálně sáňky a brusle protože překonat tuto sjezdovku až od vrchu je opravdu velká výzva. Před odjezdem však budeme muset sepsat i závěť….

 


To ještě nevěděl že se brutálně rozseká

 

Večer jsem chtěl holky pozvat na sex na pláži, nakonec z toho však byla soutěž o největší držku při pojídání citronů. Někteří z nás však mohli soutěžit i bez toho citrónu. Po této duchaplné soutěži jsem vymyslel další duchaplnou soutěž ve strkání brčka kamkoliv, zde si však již nepamatuji, kdo a jak to vyhrál. Když jsme se vrátili na chatu, čekali tam na nás usmažení delfínci a velrybátka.  Bylo to moc mňam. Když začal Ondra výt na měsíc, byl čas odejít do města, kde mě velmi lákala místní disko loď. Byla to dlouhá cesta, ale stála za to. Poprvé v životě jsem viděl disko ryby. Vedle lodi, ze které se ozývala dunivá hudba a smích slečen tancujíc na palubě plavali ve vodě disko ryby. Tancovali v kruhu a moc se jím to líbilo. Jenom nevím jestli byli omámené hudbou, nebo chlastem, který opilí tanečníci lili z paluby do moře. Uvnitř se mi moc líbilo. Sice jsem se nejdříve bál, když se o mě začali holky rvát a já jim vysvětloval, že nemůžu s nima tancovat, vzhledem k tomu, že mám plné ruce red bullu s vodkou. Ale nakonec jsem se nechal ukecat a tancoval jsem i s plnýma rukama. Úplně přesně nevím v kolik jsem otamtud utekl, nicméně vím, že cestou zpět jsem se pomazlil s mojí novou láskou, do které jsem se v chorvatsku zakoukal.

 


Maj ňju láf...

Čtvrtek

Čtvrtek byl poslední den našeho pobytu a já věděl, že nesmím myslet na odjezd, protože bych byl určitě moc smutnej. Na místo naší poslední akce jsme si vybrali pustou skálu, kde nebylo vůbec nic, kromě plouvocích velryb v říji.


Velryby v říji


Navíc kousek od tohoto místa byla pěkná, desetimetrová skalka, která se dala použít v podstatě na cokoliv. Bohužel lyže byly už uklizené v kontejneru a tak jsme si museli najít jinou zábavu. Nejdříve jsme se však šli potápět. Měli jsme v plánu jít do větší hlouby než minule a tak jsme museli mít sebou i bójku, kterou jsme si udělali z plastového kanystru. Šli jsme až do 17-18ti metrů, kde už je docela zima a trochu i tma. Ale bylo to super a já dokázal citlivkám v neoprénech, že se to dá absolvovat i bez něj J Psát o skoku o tyči, teda o stromu, nebudu, vzhledem k tomu, že se mi to moc nepovedlo, ale co bylo rozhodně zajímavější, byla nalezená židle. Už když jsme se uvelebovali na skále a všichni si tam rozbalovali svoje nádobíčko a deku, já našel ve křoví židli. Tu jsem si nainstaloval na skálu, a na ní jsem pak hrdě seděl a pozoroval okolí, případně fotil válící se slečny.


Bez komentáře

Napadla mě však moc rozumná myšlenka, a to ta, že bych chtěl být vyfocen, jak letím vzduchem, sedíc na židli, do moře. Hned jak mě to napadlo, hned jsem to vyslovil. Markovi i Petrovi okamžitě zasvítili oči, že si zase budeme moci nakrmit svoje ego tím, že se budeme předhánět v tom, kdo udělá větší šílenost. A ostatním zase zasvítili oči, že si budou moci nafotit a natočit nějaké pěkné šokující fotky a video, které pak prodají TV NOVA do večerních zpráv. Vzali jsme židli a šli na věc.


Židlička

Při prvním skoku mi zafungovali zbytky rozumu a začal jsem se trochu bát, co když nám ta židle při dopadu do vody namlátí držku, respektive prdel nebo záda. Ovšem Ňémovi zbytky rozumu nezafungovali a tak se do vody vrhnul první. Židle létala vzduchem a bylo to vrušující. Když nás omrzel klasický let na židli, vymyslel jsem novou dimenzi letu s židlí a to po hlavě. To však už zbytky rozumu nefungovali ani mě a tak jsem do toho ihned šel. To nemělo chybu, a velmi mě to uspokojilo. A ne jenom mě. I ostatní si skokem po hlavě s židlí krásně nakrmili svého Egona.


Jinak jsme úplně normální


Jinak jsme úplně normální


Jinak jsme úplně normální

 

A teď by měla být závěrečná pasáž, ve které bych měl popisovat odjezd a cestu domů. Ale to po mě opravdu nechtějte, akorát by mi bylo smutno z toho, že nejlepší akce tohoto roku už zkončila…:)))))

Tomáš


| Autor: administrator | Vydano dne 18. 08. 2009 | 8363 přečtení | Komentářů: 1076 | Komentovat | Informační e-mailVytisknout článek
Anketa
Jak se Vám líbí petrnemecek.com ??

Je to super! (18215 hl.)
 
Zajímavá změna. Docela se mi zamlouvá! (3360 hl.)
 
Hmmm, nic, moc. (2212 hl.)
 
Je to šílený! (2900 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 26687
SPONZOŘI

Chceš MP3 ??



Web site powered by phpRS