Jak bylo v Malém Lenošíně

Autor: administrator <admin(at)server.cz>, Téma: POŘÁDANÉ AKCE, Vydáno dne: 16. 08. 2008



Nastal den D, kdy se náš koráb rozhodl vyrazit na hloubkovou kontrolu do chorvatských luhů a hájů , respektive ostrovů. Cíl naší cesty byl pevně stanoven přímo do Malého Lenošína. Vyrazili jsme někdy kolem sobotní osmé hodiny večerní. Kormidelník Petr dal tvárnici na plyn a my vyrazili v jeho kočkolapu na sever, teda vlastně na jih. Slíbil jsem Petrovi, že mu s řízením pomůžu, přeci jenom není už nejmladší, jenomže než byste řekli švec, tak jsem usnul jak dudek. Dudek totiž lítal po severských zemích se sobama, a nestihl si moc vydechnout. Probudili jsme se až někde ve Slovinsku v zatáčce, kdy se Petr praštil hlavou o volant, když za ním usnul. Usoudil, že by to opravdu chtělo nějaký spánek, a jak řekl, tak se stalo. Spali jsme asi hodinu, možná dvě. Spali jsme tak tvrdě, že jsme si ani nevšimli, že nám někdo přes noc odmontoval nějakou součástku z vejfuku, což mělo za následek věci budoucí, o kterých se dozvíte v dalších větách tohoto článku.

 

Po probuzení jsme opět dali tvárnici na plyn a přelétli jsme slovinsko-chorvatské hranice. Já jsem pro změnu opět spal, takže kromě již zmíněné slovinské zatáčky si z cesty toho opravdu moc nepamatuji. Vlastě jo, něco jo, na česko-rakouských hranicích mě Petr praštil bagetou abych se podíval na místní prosté titutky, které byly hnusné jak noc.

 

No a to už se nám začalo pomalu rozednívat a já se opět probudil, abych za chvíli mohl zase usnout. I když spalo se mi čím dál hůře. Náš kočkochyt začínal mít takový lepší, závodnější zvuk. Pomalu ale jistě jsem začínal Petrovi jeho auto závidět. Když jsme sjížděli klikaticovitými silnicemi k moři, již jsme se cítili jak když jedeme ve Formuli 1. Teda alespoň zvuk tomu tak odpovídal. Bohužel začal nám rapidně klesat výkon, takže jsme chtě nechtě museli vyhledat nějaký autoservis, kde by nám zkrotili naše koně. No jo, ale hledejte v neděli ráno v Chorvatsku servis, kde se dělá. Po dlouhém hledání jsme vjeli do zahrady, plné různých automobilových dílů. Místní obyvatele vyběhli z garáže aby se podívali co že to k nim přijelo za Šumachra teda vlastně Hamiltona. Když viděli naše přemísťovalo, začali kroutit hlavou, že jako neděle znamená nedělat, a že jako že máme přijet v pondělí. Nakonec se jich nás zželelo a poslali nás o pár kilometrů dál k místnímu lakýrníkovi, který nám prý pomůže. Trochu jsme se báli, aby nám naši krásnou černou barvu nepřestříknul na jinej odstín. Ale když se chopil autogenu a začal nám na podvozku svářet upadlý vejfuk, spadl nám kámen ze srdce.Po půl hodině práce jsme mu vysolili pár set kun a vydali se opět za svým cílem. Přemýšlel jsem jestli půjdu zase spát, a když už se mi začali trochu zavírat oči, stiskl Petr magické tlačítko. Najednou nám odpadla střecha. To byl naprosto boží pocit jet v autě bez střechy. A tak mě nenapadlo nic lepšího než vylézt dírou ve střeše a užívat si aerodynamického odporu. Když to Petr mastil asi kilo, začali se mi trochu vytahávat tváře, nicméně ten pocit stál opravdu za to.

 

Po tom co jsme přejeli ostrov Krk, čekala nás plavba trajektem na ostrov Cres a pak další klikatá silnice až na ostrov Lenošín. Cestou jsme nabrali na kapotu pár ovcí a koz, které zrovna okusovali nově položenou asfaltovou silnici. Nicméně když jsme se zastavili někde nevím kde na kus vykoupání se, pustili se kapoty a šli zas stopovat do protisměru aby je někdo odvezl zpět.

 

Když jsme dorazili k naší ubikaci, byli jsme přivítání chorvatským tekutým chlebem, a to hned několikrát za sebou. A pak to začalo.

 

Nejdříve jsme šli ochutnat moře, zda je stejně slané jako bylo minule. Také jsme museli zkontrolovat ježky jestli stále píchaj. Už si teď přesně nevybavuji jednotlivý sled všech událostí prvního příjezdového dne, ale v moři jsme určitě byli. Když se ochladilo z 35 stupňů na 34 stupňů, byla to známka toho, že nastal večer. Bylo opravdu takové vedro, že byste do toho ani psa nevyhnal. A hlavně se v tom vůbec nedalo spát. A tak jsme probudili naši přítelkyni Tekylu Omrzlou, která s náma jela celou cestu v kufru. Po příjezdu se totiž přesunula do mrazáku, kde si potřebovala zařídit nějaké ty ženské věci. Slečna Omrzlá s námi začala slušně laškovat, a my jsme jí její lašky opětovali. A začali jsme jí osahávat a dělat jí různé jiné věci. Nicméně když byla v půlce, řekla najednou dost a zmizela do mrazáku a ještě za sebou zamkla…kráva…A tak se nedalo nic dělat, a začali jsme laškovat i bez ní. V dobré náladě jsme se rozešli do svých sklepních kojí zhruba ve tři ráno a ještě jsme si slíbili, že si půjdeme zaběhat.

 

Ráno bylo podobné tomu, jako když Vás někdo praští s rozběhem kladivem do hlavy. Natáhl jsem tretry a ještě spolu s dalšíma zoufalcema jsme vyběhli. Potili jste někdy tekylu ??? Ne ?? Já teda jo. Řeknu Vám dobrej pocit, hlavně když se Vám motá hlava, je Vám na zvracení a sotva pletete nohama. Dali jsme si dvě kolečka kolem lesa kde bydlí štíři. A slíbili si, že další den půjdeme znovu.

 

Přes den jsme rozvášnili volejbalovou mičudu, nějaké ty šnorchly, mořské nepany a ostatní mořskou havěť. Hlavně jsme se těšili na večer a na slečnu Omrzlou. Ta už se nás taky nemohla dočkat.Zuřivě mlátila hlavou do dveří mrazáku a zapomněla, že se včera zamkla a proto nemůže ven. Když to konečně odemkla, hned se na nás vrhla a my na ní. Bohužel naše touhy byly tak silné, že bylo hned po ní. A my najednou nevěděli co s načatým večerem. Najednou někdo zavelel, jde se do města. A tak se šlo. Na náměstí to rozjížděla jaká si nemístní skupina, která když viděla jak tam běžíme, začala hrát jak o život. Nahodili jsme zuřivé taneční kreace, až v jednu chvíli musela zasahovat ochranka. Nakonec jsme ještě znásilnili delfíny, kteří plavali v kašně a vydali se zpět na ubikaci.

 

Když jsme tam dorazili, zdravé jádro se začalo únavou rozpadat a zůstali opravdu jenom ti nejzdravější. Rozhodli jsme se uspořádat karetní turnaj ve hře Prší prší jen se leje…Bohužel lejt nebylo co a tak jsme jenom hráli. Hra to byla velmi dlouhá, nicméně šlo v ní o hodně. Když nám začalo svítit do očí vycházející slunce, hru jsme ukončili. Sláva vítězům, čest poraženým. První cena byla ustřihnutí ocásku, jedné zlobivé slečně…Bohužel ustřihnuto nebylo skoro nic díky tupým nůžkám z lékárny…Nicméně není všem dnům konec. Jít v 6 ráno spát a pak hned v sedm zase jít běhat, to je opravdu nadlidský úkol, a tak jsem byl docela rád, že spoluběžec Petr nasimuloval, že ho jako bolí noha, a já jsem simuloval smrt, a ani jsem se nemusel moc přetvařovat. Takže z běhání dalšího dne opravdu nic nebylo.

 

Po procitnutí kolem deváté hodiny, jsem se cítil jako když vstávám z mrtvých, nicméně šahal jsem si na tepnu a opravdu jsem žil. Po snídani jsme se rozhodli objevit tajnou zátoku, v které nikdo nikdy nebyl a která je plná podmořského života, prostě potápěčský ráj. A tak jsme přibrali do našeho objevitelského týmu ještě další dva hloubkoměry a vydali se na neobydlenou část ostrova. Zastavili jsme na úpatí šíleného srázu, za kterým mělo byt přesně to co jsme chtěli. Sestoupili jsme po kamenných schodech, úzkou cestou k moři a pak jsme šli po stezce značenou kozími bobky. Měli jsme tak jistotu, že kromě koz tudy opravdu nikdo nechodí. A pak jsme to objevili. Nádherné místo, u kterého se tyčila rozervaná skála a zbytky nějakého rybáře. Ihned jsme nasadili potápěčskou výstroj a výzbroj a naskákali jsme do vody. Asi po hodině proplování nejrůznějšími jeskyněmi a zátočinami jsem ukořistil z mořského dna velkou červenou hvězdici. Když jsem ji vynesl na hladinu, začala prosit, jako že když ji pustím zpět do moře, že mi splní jedno přání. No řekl jsem jí, že je jako docela z levného kraje, když nabízí jenom jedno přání, nicméně nakonec jsem souhlasil.

 

Cestou z lovu hvězdic na nás zaútočily dvě chobotnice. No nebo teda spíše mi na ně. Když jsme si je chtěli pochovat, tak zbaběle utekly a schovaly se pod škebli, která byla asi tak o dvě čísla menší a ještě si mysleli, že je nikdo nevidí. Trochu jsme se báli je osahávat, abychom nedostali zobákem za uši, nebo nějak jinam…Také jsme zkoušeli účinky hodu kamenem do vody. Vytvořili jsme tak efektní duhu, jenom doufáme, že tam kam jsme házeli ty obrovské balvany, nebyl žádný podmořský život. Po našem zásahu, tam už určitě žádný nebyl. Po návratu zpět na základnu, jsme šli ještě přeměřit hloubku moře v hloubce 20 metrů pod hladinou. Zjistili jsme že ve hloubce 20 metrů pod hladinou je hloubka zhruba 20 metrů.

 

Také jsme byli svědky jak jedna slečna učila místní chorvatské ještěrky jak přežít v extrémních podmínkách. Nejdříve se ji snažila udusit, pak rozšlápnout a nakonec utopit. Bohužel ještěrka to poměrně nerozchodila, ani nerozplavala, a tak jsme ji raději nechali v lese aby si odpočinula. Tam si našla malé kousavé kamarády s červenou prdelí, kteří ji odnesli k sobě domů. Sice po částech ale i to se cení.

Bohužel jsme si všimli, jak slunce začalo postupně klesat k obzoru, kam chodí přes noc spát. A to bylo předzvěstí našeho konce. Teda spíše konce naší hloubkové kontroly. Když už byla teplota na 34 stupních, dělali jsme jakoby se nic nedělo. Sice už tam s námi nebyla slečna Omrzlá, ale i tak jsme se bavili velmi dobře. Osobně jsem se realizoval při hře JENGA, která v některých z nás rozvinula škodičské úmysly. Pro nezúčastněné vysvětlím v rychlosti princip hry. Z dřevěných cihel se postaví jakási babylonská věž, kterou pak postupně stavíte výše a výše. Jako stavební materiál slouží dřevěné cihly ze spodních pater věže. A každému je jasné, že to nikdy nemůže dobře dopadnout. Velmi milé je, když vytáhnete zcela zásadní cihlu a věž už má málem na mále, ale přesto drží. Přál bych Vám vidět pohled hráče hrajícího po Vašem podlém tahu. Výborná hra nejen pro škodiče.

 

Tato hra mě na chvíli dala zapomenout na to, že v před půlnoci musíme pryč. Když se půlnoc přiblížila, se slzou v oku a těžkým srdcem jsme opustili báječnou partu lidí, se kterou jsme strávili několik dní, plných nekonečné zábavy. Cesta zpět byla poměrně ponurá. Cestou k trajektu, který vyplouval v půl jedné v noci jsme si moc přáli abychom ho nestihli. Nestalo se tomu tak. Skoro prázdný trajekt líně plul po černém moři. Když nás vyplivl na druhém břehu, nebylo už návratu. Začali se mi zavírat oči, a nakonec mě přemohl spánek, který mi alespoň na chvíli pomohl zapomenout, že se tak moc vzdalujeme. Kdesi ve Slovinsku dostal Petr opět ránu od volantu, když na něj při spánku padl. A tak jsme zase kdesi zastavili a na chvíli jsme spali. Když se začalo rozednívat, konečně jsem za kormidlo sedl, také já. Moje těžká noha pobídla stádo koní ke zběsilému letu rakouskými dálnicemi. Osud nám nicméně přihrál do cesty ještě jedno nemilé překvapení v podobě vyschlé nádrže. 39km před benzínovou stanicí na dálnici nám došla šťáva. Naštěstí jsme objevili mimo dálnici benzínovou stanici, která byla podstatně blíže. Problém byl pouze v tom, že bylo třeba přejít deseti pruhou dálnici. To by byla ovšem sebevražda, a tak jsme jako PAT a MAT v oranžových vestách kráčeli k nejbližšímu sjezdu z dálnice. Cestou domů se již nic vážného nepřihodilo. Nicméně jsem se chtěl ve smutných pocitech ještě trochu pokoupat a tak jsem nastavil navigaci zpět na LENOŠÍN a ona nám pak pořád říkala. Po pětistech metrech se otočte, po 300 metrech se otočte, po 150ti metrech se otočte, nyní se otočte….dost drastické. Nevydrželi jsme to poslouchat ani 5 minut. Pak jsme raději navigaci vypnuli.

 
 

A to je vše přátelé…doufám že se ještě někdy setkáme..

 
Tomáš Škodič (jedoucí v zájezdu) a  Petr Něma (vedoucí zájezdu)